Dekompresní nemoc představuje potenciálně život ohrožující stav vzniklý tvorbou bublin inertního plynu v tělních tkáních a krvi při nedostatečné dekompresi. K onemocnění dochází, když potápěč vystupuje příliš rychle nebo nedodrží povinné dekompresní zastávky, což vede k přesycení tkání dusíkem a následnému vytváření bublin. Historický anglický název „the bends“ odkazuje na charakteristické ohýbání postižených kloubů, které pacienti zaujímali kvůli silné bolesti. Dekompresní nemoc se dělí na dva základní typy podle závažnosti a lokalizace příznaků – typ I postihuje převážně kůži, klouby a lymfatický systém, zatímco typ II zasahuje nervový systém, plíce nebo kardiovaskulární aparát. Včasné rozpoznání příznaků a okamžitá léčba hyperbarickou oxygenoterapií jsou rozhodující pro minimalizaci trvalých následků.
Fyziologický mechanismus
Během ponoru se v těle potápěče rozpouští dusík z dýchané směsi v množství úměrném parciálnímu tlaku a době expozice. Tento proces řídí Henryho zákon, podle něhož se množství rozpuštěného plynu zvyšuje s rostoucím tlakem. Různé tkáně mají odlišnou rychlost nasycování – krev a nervová tkáň absorbují dusík rychle (rychlé tkáně), zatímco tuková tkáň, chrupavky a šlachy pomaleji (pomalé tkáně).
Při výstupu klesá okolní tlak a tkáně se stávají přesycenými dusíkem. Pokud gradient tlaku mezi rozpuštěným plynem a okolním prostředím překročí kritickou hodnotu, dochází k tvorbě bublin. Tyto bubliny mechanicky poškozují tkáně, blokují krevní oběh v kapilárách a spouštějí zánětlivou reakci organismu. Velikost a počet bublin přímo koreluje se závažností příznaků.
Typy dekompresní nemoci
DCS typu I (muskuloskeletální forma): Postihuje primárně klouby, svaly a kůži. Bolest v kloubech se obvykle lokalizuje do ramen, loktů, kolen nebo kyčlí a má tupý, hluboko uložený charakter. Kožní projevy zahrnují svědění, mramorování nebo otoky. Tento typ představuje přibližně 70 % všech případů DCS a má obecně příznivější prognózu.
DCS typu II (neurologická a systémová forma): Závažnější varianta postihující centrální nervový systém, míchu, plíce nebo vnitřní ucho. Neurologické příznaky zahrnují poruchy citlivosti, svalovou slabost, paralýzu, poruchy koordinace nebo vědomí. Plicní forma („chokes“) se projevuje dušností, bolestí na hrudi a kašlem. Vestibulární forma způsobuje závratě, nystagmus a poruchy rovnováhy. Typ II vyžaduje okamžitou lékařskou intervenci a nese riziko trvalých následků.
Symptomy a časové okno
Příznaky dekompresní nemoci se mohou objevit v širokém časovém rozmezí. Přibližně 50 % případů se manifestuje do 1 hodiny po výstupu, 90 % do 6 hodin a téměř všechny do 24 hodin. Existují však zdokumentované případy opožděného nástupu příznaků až 48 hodin po ponoru, zejména po leteckém přesunu.
Časté příznaky DCS typu I:
- Bolest kloubů nebo svalů (nejčastěji ramena, lokty, kolena)
- Svědění kůže, vyrážka nebo mramorování
- Otoky končetin
- Celková únava a malátnost
Varovné příznaky DCS typu II:
- Poruchy citlivosti nebo brnění
- Svalová slabost nebo paralýza
- Potíže s koordinací pohybů
- Poruchy zraku nebo sluchu
- Dušnost nebo bolest na hrudi
- Silná bolest hlavy
- Poruchy vědomí nebo zmatenost
- Ztráta kontroly nad močením nebo stolicí
Jakýkoliv neurologický příznak po ponoru vyžaduje okamžité lékařské vyšetření, i když se jeví jako mírný.
Rizikové faktory
Faktory související s ponorem:
- Překročení bezvýstupových limitů
- Vynechání dekompresních zastávek
- Rychlý výstup nad doporučených 9 m/min
- Opakované ponory bez dostatečného povrchového intervalu
- Yo-yo profil (opakované ponory a výstupy)
- Namáhavá práce v hloubce nebo při výstupu
- Studená voda způsobující vazokonstrikci
Individuální predispozice:
- Věk nad 40 let
- Vyšší podíl tukové tkáně
- Dehydratace
- Konzumace alkoholu před nebo po ponoru
- Fyzická vyčerpanost
- Patent foramen ovale (PFO) – vrozená srdeční anomálie
- Předchozí epizoda DCS
- Onemocnění ovlivňující prokrvení tkání
Environmentální faktory:
- Let nebo výstup do vyšší nadmořské výšky do 24 hodin po ponoru
- Fyzická námaha bezprostředně po ponoru
- Horká koupel nebo sauna po ponoru
První pomoc
Okamžitá a správná první pomoc může zásadně ovlivnit průběh a prognózu dekompresní nemoci.
Postupujte následovně:
- Ukončete ponor – při jakémkoliv podezření na DCS ihned a bezpečně vystupte na hladinu
- Podejte 100% kyslík – nejvyšší možný průtok přes těsně těsnící masku, ideálně 15 l/min
- Uložte postiženého horizontálně – na záda nebo do stabilizované polohy, NIKDY ne hlavou dolů
- Zavolejte odbornou pomoc – DAN (Divers Alert Network) hotline nebo záchrannou službu
- Udržujte hydrataci – podávejte vodu nebo iontové nápoje, pokud je postižený při vědomí
- Monitorujte vitální funkce – vědomí, dýchání, tep
- Zabraňte podchlazení – zakryjte postiženého dekou
- Dokumentujte ponorový profil – data z potápěčského počítače pomohou při léčbě
Kritická chyba: NIKDY se nepokoušejte o rekompresi návratem do vody. Tento postup zhoršuje stav a může vést k fatálním komplikacím.
Změna v protokolu první pomoci: Historicky doporučovaná Trendelenburgova poloha (hlava níže než nohy) se již nepoužívá, protože může zvýšit tlak v mozku a zhoršit neurologické příznaky. Současná doporučení preferují horizontální polohu.
Léčba
Jedinou definitivní léčbou dekompresní nemoci je hyperbarická oxygenoterapie (HBO) v tlakové komoře. Léčba probíhá podle standardizovaných protokolů, nejčastěji podle US Navy Treatment Table 5 (2,8 ATA) nebo Table 6 (2,8 ATA s prodlouženou expozicí).
Rekompresi provádí výhradně kvalifikovaný lékař hyperbarické medicíny. Během léčby se pacient nachází v prostředí se zvýšeným tlakem a dýchá 100% kyslík, což umožňuje mechanickou kompresi bublin a jejich rychlejší vyplavení z organismu. Typická léčebná seance trvá 4–6 hodin, přičemž v závažných případech může být nutných několik opakovaných seancí.
Prognóza závisí na rychlosti zahájení léčby. Pacienti léčení do 6 hodin od nástupu příznaků mají výrazně lepší výsledky než ti, u nichž došlo k prodlevě. I při opožděné léčbě však HBO přináší zlepšení u většiny pacientů.
Prevence
Dekompresní nemoc je v drtivé většině případů preventabilní dodržováním osvědčených bezpečnostních postupů:
- Nikdy nepřekračujte bezvýstupové limity bez odpovídající dekompresní přípravy
- Dodržujte maximální výstupovou rychlost 9 m/min (některé zdroje doporučují ještě pomalejší 6 m/min)
- Provádějte bezpečnostní zastávku 3 minuty v hloubce 5 m po každém ponoru hlubším než 10 m
- Používejte konservativní nastavení gradientních faktorů v potápěčském počítači
- Plánujte opakované ponory s dostatečným povrchovým intervalem
- Vyvarujte se yo-yo profilu – každý následující ponor během dne by měl být mělčí
- Udržujte dostatečnou hydrataci před, během i po ponorech
- Vyvarujte se alkoholu 24 hodin před ponorem a do ukončení desaturace
- Neplánujte let nebo výjezd do hor dříve než 18–24 hodin po posledním ponoru
- Odpočívejte mezi ponory a vyvarujte se vyčerpávající fyzické námahy
- Při náznacích únavy nebo nemoci ponor odložte
Potápěčský počítač poskytuje informaci o aktuálním tkáňovém zatížení, nikoli však garanci absence DCS. I při striktním dodržování počítačem stanovených limitů může v řídkých případech k dekompresní nemoci dojít.
Použité zdroje:
- DAN (Divers Alert Network) Annual Diving Report on Decompression Illness
- US Navy Diving Manual Revision 7
- PADI Rescue Diver course materials – DCS recognition and management
- SSI Diver Stress and Rescue specialty training standards
- Bennett and Elliott’s Physiology and Medicine of Diving
- Hyperbaric oxygen therapy protocols for decompression sickness
- UHMS (Undersea and Hyperbaric Medical Society) guidelines